Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověsti O založení města Vyškova

31. 7. 2010
Po krátkém popisu kraje u Vyškova následuje stručný povahopis Hanáků a pak popis města Vyškova. Založení a původ Vyškova má vysvětliti pověst, čerpaná prý „z jakýsi starých spisů, víry hodných“. Pověst zní takto: Před dávnými časy, v těch dobách, kdy v našich zemích vládl mocný Samo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel orlí hnízdo s třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a hrad obýval mocný pán Radimil z Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Samovou. Měl sice Samo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nejmilejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, honiti divokou zvěř a leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře se země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S posvátnou hrůzou všichni k ní hleděli, když se zabývala kouzly, nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí. V těch dobách vytáhl Samo do pole proti Avarům a Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na hrad Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a otcem svým Radimilem, usedla jednou na návrší proti hradu Orlovu tváří k východu slunce a zachvácena věšteckým duchem, s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt, která je oba hned uchvátí. Věštila i rozkvět a velikost říše moravské, její vzrůst i pád a zase opětné vzkříšení a slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí řeky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i jejího syna, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a prosila ho, aby dal po smrti její i syna Samoše spáliti těla, a popel obou aby uložil do kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k sedlu a pak koně volně pustiti a sledovati jeho cestu. Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu: kde třikrát pravou nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a u nasypané mohyly mají se konati o výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u její mohyly studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený – kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti šťastný či nešťastný výsledek; čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem. Tak věštila Viška osud sobě i své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidniti, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání, dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a zavolal, jak si Viška byla přála, jejího bělouše, k sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem, sám pak s celou družinou za ním se ubíral smutně. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Ač ho nikdo nepobídl, přece kráčel jistě, jako by znal svůj cíl, až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned zase ztratil se v zemi a zůstala malá jen studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky, a tehdy se teprve rozléhal les v dál hlasným nářkem a kvílením žen, za něhož kladli do země popel a vršili do výše okrouhlou mohylu, u ní pak obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky. Po smrti obou svých drahých chtěl otec být nablízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery „Viška“. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo, hrad Orlov, a dočkal se brzy zprávy o vítězství vojska Samova v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a při tom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní zrudla a povrch byl popraškem popela poset. Samo vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech mu nejmilejší, rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno „Viška“. Celý věk vládl Samo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první nasypána byla druhá, pod níž uložen popel Samův, a za 10 roků pak třetí, jež chovala popel Radimila z Orlova. Léta a staletí míjela, zanikl věštecký pramen, mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala, a ta klade místo mohyl i studánky tam, kde dnes je presbytář vyškovského farního kostela. Tak končí pověst o vzniku Vyškova.
 

Náhledy fotografií ze složky Pověsti O založení města Vyškova

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář