Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověst Stráž svatého Martina

7. 11. 2010
Blansko s nejbližším okolím od nepaměti patřívalo olomouckému biskupovi. Není divu, že tento nejvyšší církevní hodnostář na Moravě dbal na to, aby zvláště na jeho vlastních statcích byly věci náboženské příkladně vedeny. Z toho důvodu se také zasloužil o postavení kostela v Blansku jako jednoho z prvních v kraji, a to po dlouhých a složitých sporech s brněnským knížetem Vratislavem, který si na Blansko činil nárok, a proto biskupu Jindřichu Zdíkovi stavbu nového svatostánku zakázal. Kostelík vyrostl v sousedství biskupského hrádku, jenž za svými zdmi skrýval velké bohatství. Na faru byl dosazen mnich premonstrát a dostal k ní značný majetek. Ve stáji musel vždy stát bílý kůň, na němž měl kněz po celou noc až do rána objíždět a strážit hrádek a vyvolávat na všechny světové strany. „Hoj ve jménu Otce i Syna, jdi od hradu, smrtelníče dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Kostel byl tedy zasvěcen svatému Martinovi, aby na věky hlídal biskupův hrad i s jeho poklady. Za krále Václava vtrhly na Moravu divoké hordy pohanských Tatarů a plenili vše, co se jim postavilo do cesty. Hořela města, dědiny, hrady i kostely. Nájezdníci se prohnali úrodnou Hanou a za krátko se objevili před Blanskem s touhou, zmocnit se zde nahromaděných cenností. Věrný premonstrát ani na okamžik nezaváhal a už proti nim vyráží na svém bělouši a zpívá mocným hlasem: „Hoj ve jménu Otce i Syna, jděte, smrtelníci, odtud dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Knězův zpěv však brzo zaniká v hrozném ryku tatarských jezdců, kteří se již přebrodili přes Svitavu, a než se farář naděje, je obklíčen a míří na něj šípy z tisíce luků. V zoufalství obrátí hlavu vzhůru k nebi a zvolá, co mu síly stačí: „Nedej zahynouti, Hospodine, nedej zahynouti věrným svým! Svatý Martine, rytíři páně, plášť jenž rozdělil jsi ubohým, sešli útěchu na naše skráně, nedej zahynouti věrným svým! Nech, ať plášť tvůj na nás níž se kloní, braň nás nebeskými krunýři, přijď na pomoc nám na koni, s božími na pomoc rytíři!“ A tu náhle se zázračně rozšumí celé okolí, a kam se kněz podívá, všude vidí, jak sem cválají v tajemném lesku bílí rytíři. Postavy jsou štíhlé, průsvitné, sinalých tváří, s křížem na plášti a štítu. A již se s vytasenými meči ženou na strašlivé Tatary a za nedlouho jejich vojsko rozpráší. Pohanská krev teče proudem! Premonstrát klesne na kolena a v svatém zanícení děkuje vroucnou modlitbou bohu za záchranu. Když se zvedl a rozhlédl kolem sebe, vidí, že boží bojovníci se ztratili tak záhadně, jak se objevili. Stráž svatého Martina bdí nad klidem Blanska dodnes, a až zase jednou bide ve zdejším kraji zle, opět zasáhne, tak jako kdysi proti hrozivé záplavě pohanských kočovníků. Pramen: Publikace Zrazený vodník, Leoš Vašek, 1993 (Václav A. Crha, Rytíři boží na Blansku, Berthold Kladivo, Stanislav Opatřil, Ve vichru staletí, Blansko, 1940)
 

Náhledy fotografií ze složky Pověst Stráž svatého Martina

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář