Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověst Jak se stěhovali černokněžníci z kotouče

4. 9. 2010

Kdysi dávno sídlili na Kotouči černokněžníci. To byli duchové, kteří nosili dlouhá černá roucha, měli dlouhé vlasy a dlouhé ježaté vousy. Ti bydleli v četných dírách Kotouče a odtud podnikali v temnotě noci své výlety k velké škodě celého okolí Štramberka. Protože Štramberští byli lidé zbožní, tak jim moc škodit nemohli. Proto se rozhodli, že se z Kotouče odstěhují pryč. Tak se stalo, že za jedním sedlákem, jmenoval se Matouš a měl dva silné koně, přišel jeden z černokněžníků. Prosil ho, zda by ho nepřestěhoval. Matouš si pomyslel, že za peníze přestěhuje třeba i čerta a souhlasil. Domluvili se a hned druhého dne ráno přijel k hoře, kde měl na černokněžníka čekat. Nečekal dlouho a černokněžník vyšel z hory.

Sedl si na vůz, poručil mu, aby se rozjel a neohlížel se v žádném případě zpátky. Jak přijel ke Smolmé hoře, koně už nemohli vůz pomalu utáhnout. Matouš s nimi měl opravdu velký kříž je pohánět kupředu. Koňům nohy podklesávaly únavou a černokněžník se jenom smál. Když se Matouš černokněžníka zeptal, kamže to jedou, ten jenom krátce odpověděl, že ke Smolné hoře. Prý ještě kousek do vrchu a že už tam budou. Ten kousek cesty byl dost dlouhý, ale koně vůz konečně vytáhli až na vrchol. Sedlákovi to nedalo a pomaloučku se jedním okem podíval za sebe. a co nespatřil? Spousta černokněžníků visela na voze, byli ve voze, bylo jich zkrátka všude a plno. Černokněžník, který ho varoval, si toho všiml a sedlák na to zvědavé oko hned oslepl. Jenže, dostal zaplaceno už předtím a ne málo, tak mu to tak ani moc nevadilo. Už se nedivil tomu, že jeho silní koně nemohli vůz utáhnout.

Černokněžník seskočil s vozu a ani nepoděkoval a zmizel. Jenom strom, pod kterým vůz stál se najednou zachvěl tak, že se vůz naplnil suchým listím až po okraj. Jenže Matouš byl rád, že už je jeho cesta u konce, obrátil vůz a dal se na cestu domů. Jeho koně, i když byli unavení, se dali najednou do cvalu a uháněli k domovu cestou necestou. Když vjížděl do dvora, padl mu jeden kůň a už nevstal a druhý padl krátce na to. Sedlák se dal do strašlivého křiku, bědoval a nadával černokněžníku. Na jeho pokřik se seběhli sousedé, zvědaví, co se stalo. Matouš jim vše vypověděl. Jeden ze sousedů se podíval na vůz a tam, místo suchého listí, o kterém právě vyprávěl Matouš, zahlídl pěknou hromádku zlata. Hned Matouše konejšil: „Nehořekuj, nelituj koní, máš hojnou odměnu na voze, za tu si můžeš koupit koně nové a ještě silnější. Podívej se sám!“ Matouš se zdravým okem podíval a viděl, že soused měl pravdu, na voze se třpytila pěkná hromádka zlata. Začal skákat radostí, podělil se se sousedy a ještě mu mnoho zlata zůstalo. Za to si koupil v Ženklavě fojtství a byl až do smrti spokojený.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář